We all live

in the (yellow) submarine

téma: Moje, moje, moje! :o),  4.02.2006, 21:03:00, 6 reakcí

Dneska byl hádací den. A to jakože dost.
Nejdřív se Markéta hádala se šéfíkem, že vědomostní testy, které občas děláme, abychom nezakrněli, jsou debilní, ona je nesnáší a proto tam naschvál zodpověděla pět otázek z devatenácti špatně.
Pak se Péťa hádala se šéfem, že nepůjde na půl dne na něco jako exkurzi na prodejnu, teda ona by šla, pokud by se nejednalo zrovna o jednu hradeckou firemní prodejnu, jejíž zaměstnance poslala všechny do míst, co nejsou zrovna slušným výrazem.
Pak jsem se já hádala s Péťou ohledně částky bez daně a s daní. Chtěla totiž vrátit zákazníkovi do faktury 100 kaček. I s daní. Ovšem požadavek se posílá na částku bez daně. Chvíli tak ostentativně vzdychala a dělala, že netuší, co se po ní chce, že jsem se mrkla, co vyvádí a vysvětlila jí, že ta stovka je 119%, takže od ní má odečíst těch 19% a co jí zbyde, poslat na fakturační oddělení.
Péťa se ovšem hluboce zamyslela a odpověděla, že je to blbost a že ta stokoruna je sto procent. Já jsem řekla, že je to blbost a už jsme se hádaly – teda – Péťa řvala, že není blbá, já klidně odpovídala, že to nikdo neřekl, což ji vytočilo ještě víc, tudíž jsem se dozvěděla, že sice nedělala gympl jako já, ale procenta zvládá. Rezigovala jsem, řekla jí, ať si dělá co chce a otočila se ke svému počítači. Tudíž to vypadalo, že mám poslední slovo. Což jsem asi neměla mít, protože Peťka štěkla něco v tom smyslu, že se mnou nemá cenu něco řešit, protože si stejně melu svou.
A já pokrčila rameny a prohlásila:
"Když myslíš..."
A zase jekot – naschvál ji provokuju, myslím si, že jsem spolkla všechnu moudrost světa a navíc jí závidím, že si v noci možná našla chlapa!
"Ano, samozřejmě, máš pravdu,"rejpla jsem si.
"Jseš pitomá!" oznámila mi kolegyně, pravděpodobně postřehla tu ironii v mém hlase.

Ono po dvou letech, co se kromě víkednů a dovolených vidíme denně dohromady asi devět a půl hodiny v kuse, se není čemu divit, že máme ponorku. Jako kráva. Žlutá teda rozhodně není a zpívat si o ní taky nehodlám...
Je, tuším, zcela jasné, že po deseti minutách se mě pak Péťa ptala, jestli s ní nepůjdu na večeři, protože ten její nový objev se neozval.
A zcela jasné je i to, že jsem odmítla a tím v ní opět vyvolala vlnu zuřivosti.

Nedokážu si představit, jak spolu někteří lidé dokážou vydržet v jedné malé kanceláři třeba pět nebo deset let.
Stejně tak mě děsí představa, že bych začala chodit s někým z práce, třeba z vlastního týmu – a pak dotyčného viděla čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu...Doma, v práci, na pařbách s kolegy, všude...
Buď jsem málo tolerantní, nebo cholerik. Nejspíš obojí...

Jo! A pokud měla ohledně těch procent pravdu Péťa (protože já tomu rozumím jak koza petrželi), tak mi to písněte, prosím, ať se můžu omluvit. Bez ironie v hlase...

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře