Sudden death

Jak to říct...
Byla to náhlá smrt. Předcházela jí rychlá smršť. Bylo to pekelné.

téma: Moje, moje, moje! :o),  13.04.2006, 10:36:00, 16 reakcí

Do baru jsme dorazili někdy před půl dvanáctou. Vlastně to není bar, spíš studentský klub, čemuž odpovídaly i ceny a věkový průměr návštěvníků, který jsme rozhodně zvýšili aspoň o půlrok. B.R. se navíc zná s personálem, takže nastaly dvě věci, které se později ukázaly býti osudnými – dal nám věci dozadu za bar a nechali jsme si pití psát na lístek.

"Tři vodky!" Juchů, na zdraví! Tyjo, tady dobře hrajou, to jsou rockový hity mého mládí!
"Tři vodky!" Už zas? Dyť jsem to dopila před chvilkou, mohli byste zpomalit?
"Tři zlý jablíčka!" Cože? Aha, jablkový berentzen napůl s vodkou...No...Fakt bychom měli zpomalit...
"Tři vodky!" Tak a dost, tohle tempo je smrtelný, to se nedá vydržet!

Nedalo. Po hodině v klubu jsem zjistila, že mi asi není úplně nejlíp a pravděpodobně budu muset navštívit toaletu. Než jsem došla na záchod, všechen ten alkohol se tak nějak rozležel, začal působit, já se zbavila obsahu žaludku a zjistila, že je mi asi tak zle, že nemůžu udělat ani krok. Ba ani vstát.A sakra!
Po chvíli se přiřítila Péťa. Co prej tam dělám, ježiš, vypadám strašně, pocem, dělej, tady se ošplouchni a jdeme ven!
"Já nechci ven!"
"To teda chceš!"
Byla jsem odvedena ven a že prej budeme chodit. Tsss, na nějaký šmajdání se jí můžu vykašlat, usoudila jsem a sedla si na schody.

A po další dvě hodiny jsem se z nich nezvedla. Péťa mě prosila, B.R. mě prosil, vyhrožoval, okopával mi nohy, což mě rozčílilo a kdybych mohla vstát, asi bych ho praštila. Nemohla jsem. Pak si ke mně sedla nějaká cizí slečna, vyprávěla mi, jak jela taxíkem, pak mě chtěla vzít k sobě domů, ať jako nesedím venku...S díky jsem jí odmítla.
Pak nastal zlom, nohy začaly dělat to, co jsem po nich chtěla, centrum rovnováhy se hodilo dohromady a já mohla vstát. A bylo mi tak nějak skoro dobře!
Dojdu zpátky ke klubu a tam Péťa. Našrot. Moc. Asi jako já o dvě hoďky dřív. Za chvíli B.R. ve stejném stavu. Ejch.
Objednal taxík a že jedem spát. Taxík navigoval, takže zastavil asi kilometr od místa, kam jsme se potřebovali dostat. Takže pěšky dojít zbytek. Péťa se klasicky začala zasekávat v půlce kroku, tudíž jsem ji vlekla, ale dalo se to.

Velké finále přišlo v domě. Vystoupali jsme do druhého patra a náš ubytovatel se jal odemykat. Nešlo mu to. Naštvaně si sednul na schody a odemknout zkoušela Péťa. Pak se v bytě ozvaly kroky – moment, tam neměl nikdo bejt! – a dveře se otevřely. Stál v ncih pán v trenýrkách, vypadal tak nějak rezignovaně a povídá:
"Co tu jako děláte?"
"Jdeme spát," oznámila Péťa a snažila se ho odstrčit, aby mohla do bytu.
"O patro vejš!" řekl pán.
"Cože?" udělal B.R.
"Bydlíte o patro vejš!"
Nikdo jsme neřekli ani smlovo, jen jsme se odpotáceli po schodech nahoru...Tam dveře odemknout šly, takže hurá do pelechu. Spala jsem přikrytý ozdobným přehozem na křeslo, pod hlavou plyšového delfína...

Ráno zmatek: platili jsme? Nikdo si nebyl schopný vzpomenout. B.R. píše kamarádovi, od něj později přichází smska, že netuší, jestli platil on sám. Náš hostitel si vzpomíná na jeden moment, kdy jeho známý přišel a povídá:
"Víš, že na lístku máte 34 panáků?
Pařili jsme ve třech a tenhle moment nastal v půlce akce – to už jsem já dýchala venku čerstvý vzduch. To asi mluví za vše... A taky to, že můj kabátek na mě stále čeká v klubu za barem – a mně je trošku zima...

Nikdy, nikdy více!!!
Anebo se zhruba jen osminovým přídělem alkoholu :-)

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře