Tři chlapi a Katchaba

Ten večer prostě nemohl skončit nudně!

téma: Moje, moje, moje! :o),  4.05.2006, 11:37:00, 11 reakcí

"Vezmeš mě s sebou na kofolu?" vnucovala jsem se B.R., který se svěřil, že jde po práci na pivo.
"Hmmm, chceš?" zmátl mě.
"Éé, chci!" nedala jsem se.
A tak mi bylo blahosklonně dovoleno se účastnit posezení v Klubu.

"Kofola není," pravila ne zrovna nadšeně se tvářící slečna, která měla ten večer šichtu. To, jak jistě uznáte, byla čára přes rozpočet. Chvíli jsem s lehkou známkou hysterie přemýšlela, co si dám, nakonec jsem se spokojila s prachobyčejnou colou.

A pak se mluvilo. Dlouho, o všem, skákali jsme si do řeči, litovali se navzájem, smáli se sami sobě a vyprávěli si o svých prvních láskách – já měla chlapce, co tvrdil, že ve třiceti je člověk moc starej a on nechce být starej, tudíž se zabije a moc by si přál, abych se na něj při tom dívala. B.R. měl o dva roky starší hipísačku, co se nikde neholila. Takže jsem vyhrála.
Chvíli jsem obdivovala jeho nové, způlky hotové tetování (jak já umím lichotit – sama sebe jsem překvapila!), plánovali jsme, jak dnes zabodujeme na výběrovém řízení na mailovou infolinku, pk se přiřítil pan P., výborný kamarád mého kolegy.
A spustil se déšť historek tak neuvěřitelných, že prostě musí být pravdivé. Bohužel jsou z nejrůznějších důvodů nepublikovatelné, ale až tohle jednou budu vyprávět vnoučatům, budou si babičky setsakra vážit...Záchvaty smíchu, po chvíli namožená bránice. Dostavil se i pan V., jehož post v hierarchii páně B.R. kamarádů a známých netuším, a dodal večeru třešničku na dortu.

"To jsme seděli s panem P., jeho kamarádkou a její malou dcerkou na zahrádce. Vedle nás v kočárku leželo cizí mrně, v puse dudlík, v ruce jakési chřástidlo. Malá začala nějak řvát a pan P. jí povídá: Podívej tady miminko, jak je hodný. Sice má v puse roubík... A pan V. pronesl: Copak roubík, hlavně je po lobotomii! Podívejte, jak se netváří inteligentně!"

Víc takových mužů s otcovskými sklony!

Do postele jsem se dostala ve čtyři ráno. Plánovaný příjezd byl asi o tři hodiny dřív. Nevadí. V půl osmé mi začal zvonit budík, který nějakej inteligent (asi já) nařídil včera. A tak tu teď sedím, pod očima obrovský kruhy, neustále zívám – ale stačí si vzpomenout na večer a zubím se.
Jen jsem zvědavá, jak své nadřízené přesvědčím o tom, že zrovna já jsem ta pravá pro vyřizování mailové konverzace se zákazníky...

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře