Žůžo dobrodrůžo,

volume 2

téma: Moje, moje, moje! :o),  29.05.2006, 14:13:00, 6 reakcí

Posezení vevnitř i venku, grilovaný steaky, pečený prasátko, víno. Luxus...
"Máme tu Veltlínské zelené, ročník 2004, nebo Svatovavřinecké, ročník 2003," usmívala se na nás paní, co rozlévala to "obyčejnější" víno k jídlu. Objednala jsem si bílé, šéfík taky, paní se podívala na B.R., který pronesl:
"No, tak já si jako dám bílý, ale chtěl jsem se zeptat – pivo tu máte?"
Paní s očima vsloup přikývla, nalila mu, odešla k vedlejšímu stolu a tam strohým hlasem povídá:
"Bílé, nebo červené?"
A pak obrovská žranice. Obrovská jakože moc. a pořád. A vínko, degustace těch lepších, zase žranice, zase vínko...
Bohužel toho bylo na mě trochu moc, ne ve smyslu ožrání se, ale utahanosti maximální. Prvním kyvadlovým busem jsem se ještě se čtyřmi dalšími, zcela střízlivými, zato nevyspalými odpadlíky nechala odvézt zátky, jen se převlékla, padla do postele, s radostí zjistila, že postel je krásně dlouhá, takže mých 180 cm se tam pohodlně naskládá, navíc deka je krásně dlouhá, takže se můžu zachumlat od hlavy k patě....
A pak už nic nevím.
Vlastně vím – dvakrát za noc jsem byla vzhůru a obě další postele byly stále prázdné. To mě donutilo dvakrát vstát a jít zkontrolovat, jestli jsem se náhodou nezamkla zevnitř a holky se tudíž nemají jak dostat spát. Bylo odemčeno.
Prví se přikolíbala v sedm, druhá ve čtvrt na deset. Ale já se vyspala!

Snídaně.
"Jé, vy už jste tady?" divím se a přisedám ke klukům.
"My jo, ale B.R. se ztratil," krčí rameny. "Nespal u tebe?"
"Ne, u mě nespal vůbec nikdo," směju se při představě kolegy, který se evidentně vnutil do nějakého jiného pokoje."Nesbalil nějakou slečnu?" napadá mě pak jedna varianta. Kluci vrtí hlavami, že jako asi ne, ale nejsou si jistí, protože odjížděli ze sklípku před ním.
"Neviděli jste B.R.?" zjišťujeme pak po lidech okolo. Vrtí hlavou, že ne.
"Nespal u vás B.R.?"
"Nenacpal se vám B.R. do pokoje?"
Nic. Pak si někdo vzpomene, že se vracel posledním autobusem. Aspoň že tak. Neustále mu voláme, ale buď to nezvedá, nebo to típá. Jedno víme jistě – v našem penzionu není...
Po půlhodině konečně zvedá telefon:
"Co je?"
"Kde sakra seš?"
"Kde bych byl, na pokoji jsem!"
"Jo? Tak se seber a pojď dolů, jsme na snídani!"
"Hele, moment, tady to vypadá úplně jinak, než u nás, kde to, sakra, jsem???"
"Co vidíš z okna?"
"Baráky..."
"Vidíš zámek?"
"Jo...My jsme měli výhled na zámek?"
"Neměli, jsi v tom menším penzionu, kde ale nikdo z nás nespal...."

Následovné vyšetřování ukázalo toto: B.R. přijel, ale zaslechl slovo afterparty, tudíž následoval lidi, kteří jsou kolegové, ale moc se s nimi neznáme. Tam posléze vypil víno, které skoro nepije, chvíli vysvětloval důchodcům ve vedlejším pokoji, že se prostě hodlají bavit a basta, pak se objímal s topením a následně byl uložen do čísi postele...

"Mně je špatně," kručí, když pak cupitáme do zámeckého parku na přehlídku dravých ptáků.
Tam ovšem kručet přestane, protože jsme zcela fascinováni. Na louce před dřevěným hledištěm sedí dobrých dvacet nebo třicet dravců. Orli, supi, kondor, jestřábi, poštolky, výr, sovy..Nádhera! A ještě větší nádhera, když přijde pán, co nás programem provází, a začnou ukázky letu a lovu. Zíráme jak puci, ptáci nám prolétají těsně nad hlavami a v případě orla je to fakt dokonalej zážitek. Na konci se pak losují vstupenky a šťastní výherci si mohou nechat na ruku přistát některého z ptáků.
"A poslední, tomu na ruku sedne sup kapucín," loví pán číslo z nádoby.
"Já chci, jáááá!" kňučí Petunie.
"Nene, já chci," šije sebou B.R.. Já chci taky, a to moc!
"Číslo padesát tři," vyloví konečně pán lísteček. a jsem to já!
"Juchů!"
"Já ji zabiju!" vzteká se kolegyně.
Upána vyfasuju koženou rukavici, do ní kus masa, pokyny, co mám dělat, jak ruku držet, že se nemám bát a sup se jmenuje Pačes. Ať prej si ho zavolám.
"Pa-če-si!" houknu. sup sedí na ruce dalšímu sokolníkovi na druhé straně louky a kouká.
"Nahlas, Katchabo," zařve šéfík. Nadechnu se a:
"PA-ČE-SIIII!"
Sup se odrazí, máchne křídly a blíží se ke mně. Trochu se leknu, není to největší pták, jakého tam mají, ale i tak budí respekt. Doletí ke mně a ladným pohybem mi sedne na ruku, kde se nadšeně pustí do masa. Jen do toho, co bylo v rukavici, ne do mého :-)
"Jé, ty jsi ale ošklivej," povídám mu s úsměvem. Upře na mě oko, polkne maso a sedí. A kouká. Pořád. Zatímco předchozí dravci hned po zhltnutí masa letěli pryč, Pačesovi se u mě nějak líbí. Nebo jsem ho možná urazila a teď přemýšlí, kam mě klofnout?
Trochu mi začíná těžknout ruka, sup se ale nehodlá zvednout.
"Už leť," prosím ho. Marně. Jsem v pokušení rukou zaklepat nahoru a dolů, ale co když je fakt naštvanej? Nakonec roztáhne křdla a odplachtí pryč – a já zářím štěstím a říkám si, že asi nechci dělat operátorku, ale sokolnici.
Třeba takové karančo jižní, to by byl ideální dravec pro mě – je vtipný, dobře vypadá, skoro nelítá, takže mi nezdrhne – jen běhá po zemi a krade jídlo... S Denoušem by si nejspíš docela sedli...

No, a pak už nás čekal oběd a odjezd do HK. Pan řidič se nás opět snažil zabít, opět se mu to nezdařilo, zato jsme ale nikdo v busu neusnuli, přestože jsme v to doufali...
Bylo to super, to se firmě fakt povedlo!

Jo a pamatujete, jak jsem říkala, že budu na fotkách z teamingu vypadat zásadně jen inteligentně a budu se usmívat?
Tak to jsem kecala! :-)

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře