Jak utratit hromadu firemních peněz

a lehce se přitom zmrzačit...

téma: Moje, moje, moje! :o),  25.06.2006, 16:47:00, 17 reakcí

Heč heč, já byla v pátek a v sobotu na Slapech!
No, nezáviďte, byla jsem tam na pracovním workshopu, měli jsme brainstorming a brainwriteing, posléze jsme si na to dali feedback a dohodli se, že se uvidíme na meetingu.
Ano...
U nás ve firmě se mluví takhle. Sedíme v open space, koukáme na plazmu, máme briefingy a tak...

Ale to jsem odbočila – ty Slapy.
Pracovní byly ve skutečnosti asi dvě hodiny, pak nám přišla povyprávět o významu gest a mimiky jedna úžasná paní z AMU, která mě nadchla tak, že lituju, že jem nešla studovat gestikologii a mimikologii. Ne, ty vědy se tak nejmenujou, ale uznejte, že coby mimikolog bych byla zajímavá :-)

Posléze jsme byli naloděni na parník, který nebyl parník, ale jen výletní loď. V rámci zachování nadšené nálady jsme ale naoko souhlasili, že se jedná o parník. Projeli jsme kus Slapů, mávali nadšeně mávajícím dětem na břehu, jejichž rodiče si o nás jistě mysleli, že jsme partička chovanců nějakého ústavu, protože jsme byli navlečeni do slušivých námořnických oblečků. Juchů.

Návratu na souš předcházelo jedno drobné nedorozumění:
"Hele, chlapeček, panečku, jak mává, co?"
"No, on asi nemává, on se asi topí...""
"Proboha, co budeme dělat? Mám po něm hodit tadyten kruh?"
"Co když ho tím trefíš do hlavy??"
"Ajo, sakra... "

Chlapeček se naštěstí netopil, jen to věrohodně hrál. Škoda, že kromě nás to nikoho jiného nevzrušilo. Teda nemyslím vzrušilo jako vzrušilo, ale... No nic, popojedem.

Na souši skvělý nápad hrát volejbal. Jo, v těch třiceti stupních, nebo kolik bylo, to po deseti minutách jako tak skvělý nápad už nevypadalo. Navíc hrací plocha byla vyrobena zakutáním do svahu, my, antitalenti, jsme míč neustále práskali do outu, z čehož kolega Honza nebyl nadšen, protože s frekvencí tři outy za minutu se z kopce a do kope docela naběhal...

Po grilované večeři jsme se převlékli do plovacích úborů a vydali se na šlapadla. Pokud jste, stejně jako já, žili v představě, že šlapadla jsou dřevěná, prostorná a stabilní, musím vás zklamat. Tahle šlapadla byla z plastu, mrňavá a vratká, navíc pokud se člověk chtěl dostat dál než pět metrů od břehu, šlapal jak magor a stejně to trvalo deset minut. Nicméně do středu vodní plochy jsme se dotrmáceli, tam jsme svlékli přebytečné oblečení a hupsli do vody.

První moje letošní koupání! Juchů! (Ale ano, samozřejmě, že ve vaně jsem se už koupala asi milionkrát, nemyslete si o mně, že jsem prase!) Jen představa hloubky pode mnou a hromady ryb v ní mi trochu neseděla. Problém ovšem nastal při návratu na šlapadla. Víte, nebo možná nevíte, jak jsem stavěná. Neměřím metr šedesát, nevážím čtyřicet kilo i s postelí a hlavně – jsem zapřísáhlý nepřítel fyzikých trestů, tedy i sportování. Tudíž svaly na mém tělě jen hrají, to je pravda, leč na schovávanou. A vyhoupnout mé sošné pozadí z vody na šlapadlo se ukázalo býti neřešitelným problémem.
Teda, byla bych se tam i vyškrábala, pokud by ta pekelná věc neměla tendenci naznačovat převrhnutí. Krám blbej! Po neskutečně dlouhé chvíli marné snahy, kdy jsem smíchy brečela nejen já, ale i zbytek osazenstva, se kluci rozhodli, že se nedá dělat nic jiného, než mě nahoru nějak dotáhnout a dotlačit. Ano, správně, mohli mě nechat doplavat ke břehu, ale jednak jsem byla díky záchvatu smíchu taková vláčná, druhak šlapadlo pro dvě osoby při obsazení jednoho místa vyvádí zvláštní kruhovité pohyby a nechce se hnout z místa.
Nebudu zacházet do detailů, s pomocí tří statných mužů se podařilo dostat Katchabu na palubu. Aspoň vím, co příště rozhodně nesmím dělat.

Pak nastala nezřízená konzumace. Teda – já za celý večer vypila tři piva, protože se mi nějak víc nechtělo (ne, nebojte, nejsem nemocná), o to víc toho ale vypili kolegové.
Pokud seriózně vystupující čtyřicetiletý otec tří dětí najednou začne předvádět robotí tanec, napadne vás, že věci nejsou, čím se zdají být...

Vyspali jsme se, nasnídali se a jeli domů.
Bilance: nulové opálení (bylo pod mrakem), namožená a pekelně bolavá ruka (volejbal), modřina na stehně (Dělěj, deme tančit! zablábolila kolegyně, trhnutím mě donutila vstát od stolu a poté neomylně zabrala za mou ruku tak, že jsem se třískla nohou o roh stolu. Au), dva kousance od nějakejch breberek, co vypadají děsivě a svědí – mamina tvrdí, že to byly jakési mušilky či muchalky nebo co, já osobně si myslím, že to byla prachsprostá hovada. Jo a taky mám pocit, že mám v uchu vodu. Možná to bude tím, že ji tam skutečně mám. Ale zas – jako suvenýr docela dobrý, ne?

Jo – a to jsem ještě nepopsala cestu tam!
Pokud vám někdo řekne Znám takovou kratší cestu, ale kousíček je tam taková trochu horší silnice – zabte toho člověka! Nebo ho aspoň bleskurychle vykopněte z auta! Tohle mi bylo taky řečeno a pak jsme se dvě hodiny kodrcali po polních cestách mezi vesnicemi, kde na nás všichni koukali s otevřenou pusou. Cesta byla o dvacet kilometrů kratší, ale o hodinu a půl delší. Zabte navigátora!

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře