Nenápadný výlet

part two
(Tentokráte včetně duchařských historek, bloggerek padajících z výšky a žlutých podprsenek)

téma: Moje, moje, moje! :o),  9.07.2006, 21:02:00, 9 reakcí

Tak vážení, hýjahýjahou je akustická konstanta :-) Ještěže má Nena lepší paměť než já :-)
Naučila mne mnoho praktickýxh věcí – třeba že ten Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic se řekne Christopher de Bastard form Overspoons and Withoutsatelites, což jsem netušila, teď tuším a vím, že je to do budoucna nedocenitelná informace!

Akustickou konstantou jsme si zpříjemňovali posezení na zahrádce. Slyšel-li nás někdo cizí, jasně nás musel považovat za uprchlíky z nedalekého Havlbrodu; pokud pro nás odtamtud byla poslána nějaká zásahovka, minuli jsme se, hýjahýjahou.
Rozebrali jsme své dětské nemoci, jakož i kutničky, což je zákeřná nemoc, kterou trpívají hlavně jeptišky, a lněničky, nemoc ještě zákeřnější, protože vás při ní pronásleduje hejno špačků a poté se z vás postupně stává šaolinský mnich a od pasu dolů jste mrtví. Že jste tyhle nemoci neznali? Přepište své Domácí lékaře, přátelé, tři bloggeři a tři piva (ty první) stačí k tomu, aby lidstvo poznalo nepoznané.

Ze zahrádky, kam nám vývoj fotbalového utkání hlásila slečna z prvního patra přilehlého domu, jsme byli odsunuti právě do toho prvního patra, poněvadž tam sídlila hospoda. V každém jiném městě byste vlezli dovnitř prvním vchodem, co by byl po ruce, v Jihlavě jsme kvůli tomu museli obejít půlku náměstí, proplížit se temnou uličkou, zahnat psa mopsobaskervilského a pak teprv šplhat do schodů.

U fotbalu na mě přišla nějaká krize, asi proto, že jsem toho naspala víc, než Nena i Numa dohromady. Zažehnala jsem ji, následoval přesun do jiné hospody, tentokrát ve druhém patře na jiném konci náměstí. Hráli jsme žolíky a nevyhrála jsem titul ředitele zeměkoule, zatr sakr. Kochání se kostelem sv. Jakuba, snaha nevypadnout z okna, protože bychom tím přivodily Numovi žaludeční potíže. Vztek na přisednuvšího mladíka, který plácal kraviny – a zároveň neschopnost mu to nějak politicky vysvětlit. Přesun do nonstopu, kde neměli česnečku (prej už půl roku, tady to průvodcovství Nenápadné trochu zaskřípalo), odtud tím vtipně smutným taxíkem do nenápadné ulice.

Budeme si povídat, zavelel Numa, lehnul si a vypadal, že spí. Když jsme obě zmlkly, ticho ho probralo a dožadoval se dalšího povídání. Nena šla posléze spáchat hygienu a než se vrátila, spali jsme s Numou jak zabití...

Po půl desáté jsem se probrala, na mobilu smska od Numy, že prej jsem spala tak tvrdě, že nebylo možné mě vzbudit, aby mi řekl ahoj – takže už je na cestě na nádraží. Nena nikde, což znamenalo jediné – musím vstát, abych nebudila pohoršení vyspáváním do aleluja, hýjahýjahou! Vlezu do kuchyně, Nena se na mě nevěřícně a trochu nešťastně podívá a řekne narknutě něco v tom smyslu, že jsem ranní ptáče. Jasně, to jsem celá já. A co prej chci dělat.
Do podzemí!!!volá mé srdce, které v jihlavských katakombách bylo naposledy před deseti lety na táboře!
(K tomu se váže vtipná historka – na onom táboře vznikl jistý citový vztah mezi mnou a jedním domorodým, o něco starším mládencem. Po odjezdu jsem mu napsala, on mně, já odepsala, on ne, já znovu napsala, on nic, ještě jednou jsem napsala, on nic – a pak se mi jeden z těch dopisů vrátil s tím, že ulice V.K. Klicpery v Jihlavě neexistuje. Katchaba pitomá si tenkrát spletla názvy ulic a posílala srdceryvné dopisy na blbou adresu, tudíž domorodý mladík netušil, že její city přetrvávají...Ech! Pech!
"Počkej, jak se jmenoval, třeba ho budu znát, ta ulice je kousek od Nenápadné!" zajímá Nenu. Přiznávám, že příjmení netuším, ale po chvilce si vzpomínám.
"Tenhle domorodý mladík? Ten to kdysi zkoušel i na mě, v kterým to bylo roce? No, tak v tom roce pak balil mě!" povídá Nena. "Teď je ženatej a tatík, buď ráda, že ty dopisy nedošly, mohl mít ty děti s tebou!"
UUUf, díky, osude!)

Protože prohlídky v podzemí v každou celou, jdeme nejdřív na věž kostela, který jsme celý večer obdivovali. 186 schodů. Strašná vejška. Výšky nemám ráda! Nena mě v tom nechá plácat, dokonce zařídí, aby vzdušnou čarou dva tři kilometry od nás řádila bouřka – ano, i tohle v Jihlavě umějí!
V poledne vzhůru dolů! Za těch deset let se hodně věcí změnilo, jen vlhkost a zima zůstala. A chodba s duchy, samozřejmě.
"Já nechci ducha," skučí chlapeček.
"Neboj, koukej, je tu s námi pejsek," uklidňuje ho paní s jezevčíkem v náručí. "Kdyby tu byl duch, pejsek už by dávno štěkal!"
Chlapeček zkoumavým zrakem změří jezevčíka, který má čumák oblepený izolační páskou, oči vytřeštěné, chlupy naježené, celý se třese a kouká do jednoho místa v chodbě.... Ne, kecám, pejsek byl v poho, každopádně kdyby ve chvíli, kdy průvodkyně ukazovala, kde vychází duch mnicha vyštěkl, asi bych omdlela.
Prohlídka mi přišla taková odbytá, holt něco jiného je, když vás tam vezmou lidi, co je baví jednak podzemí a jednak vy, něco jiného je, když tam příjdete jen jako turista...

U Nenápadných výborný oběd, rozchození mmsek na nenápadném mobilu, kafíčko a pak už to přišlo – odjezd domů.

Přestože jsem asi dvacetkrát za večer tvrdila, že zrovna tuhle hlášku si musím zapamatovat, nějak se vypařily... Třeba se zas objeví, nebo nám naskočí, až se potkáme příště.
A ta žlutá podprsenka, o které jsme celý večer mluvily, ale ani já ani Nena jsme ji na sobě neměly? No, kdo tam byl s námi jako třetí? No? Aha? :-)

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře