Kdyby byl můj život film,

skládal by se z hromady krátkejch, leč vtipnejch skečů.
Určitě by v něm byl minimálně jeden z
(tak, vážení, teď jsem pěkně dlouho přemýšlela, jak správně napsat 2. pád od ukazovacího zájmena tyto. Pořád se mi skrz klávesnici dere slovo těchto, ale jak ho napíšu, vrazila bych si za něj lepáka...:-) )
tendlenctěch:

téma: Moje, moje, moje! :o),  19.07.2006, 21:20:00, 12 reakcí

Znám jednoho mladíka, který má ve slabinách jakýsi ornament. Jestli ornament něco znamená nebo aspoň něco připomíná netuším, protože jsem ho nijak detailně neviděla, upřímně, ani o to nestojím. Jde o to, JAK se tam ten ornament ocitnul.
"Proč zrovna na takovýmhle místě?" zahájila jsem koverzaci.
"Tak," pokrčil rameny mladík. Můj tázavý pohled ho donutil pokračovat:
"Víš, to mi bylo asi patnáct a strašně, ale strašně jsem se ožral..."
Fantazie pracuje naplno, koutky mi cukají a zajíkavě (nemůžu se mu vysmát do očí, žejo) se ptám:
"Ty ses jako ráno vzbudil a na takovýmhle místě jsi měl tetování?!"
"Ne, já si ho vyrobil sám. Jehlou a inkoustem."
Sedím s hubou dokořán a nevěřím:
"Tenhle ornament?"
"Hovno. Šipku. Směřovala k ty-víš-čemu."
Tak jo, můžu se mu vysmát do očí a taky to dělám. Chechééé, chichichi, cháááá, to je mazec, chááá!
"A v sedmnácti jsem to nechal předělat na ten ornament."
Měla jsem na jazyku dotaz, jestli jako navigace nefungovala, ale radši jsem ho nevyslovila. Stačilo, že jsem pak dobrých deset minut pobublávala smíchy.
Přesně do té chvíle, než jsem hodila držku na schodech.
Já vím, já vím, smát se cizímu neštěstí...

Rodriguez se zamračeně prohlíží ve skleněné výplni dveří a přejíždí si rukou po pupíku.
"Káčo, já musím zhubnout!"
"Prosimtě, tak máš pupík, no. Lepší, než kdybys byl rachitik a lezly z tebe kosti..."
"Ježišmarja dyť já si na něj přes to břicho skoro nevidím!"
"To není tím břichem, prostě ho máš malýho. A že zhubneš ti ho nezvětší," utrousím. A bublám smíchy.
"Máš jediný štěstí, že jsi ty, jinak bych tě teď zabil," zamračí se.

"Jo, to bylo taky dobrý, jak jsme teď o víkendu byli na tý Moravě," rozpovídá se Rodriguez, když splaskne. "Nějak se nám s Kubou nezdálo umístění jedný postele v pokoji, tak jsme ji vzali a začali ji přesouvat na lepší místo. Suneme, suneme, točíme, točíme – a najednou cejtím, že jsem z jedný strany přimáčklej zdí a z druhý strany postelí a nemůžu se hnout. Kuba to samý. Tak tam stojíme jak Pat a Mat a přemejšlíme, co dál. Nakonec voláme na Kubovu přítelkyni, ať jde s tou postelí nějak šoupnout, jinak že tam umřeme – a ona se jen srašně chechtá a stojí a láme se smíchy. Dám ti radu, Káčo: nikdy nestěhuj nábytek zhulená!"



Občas si stěžuju, jak nudnej vedu život. Ono ale stačí jen poslouchat, povídat si s lidmi kolem a hlavně si na to pak vzpomenout – a ejhle, já se vlastně pořád něčemu směju.
Jen houšť, povídám!

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře