Duch (dech) minulosti

Představte si, že třídíte pozůstalost.

téma: Moje, moje, moje! :o),  2.09.2006, 17:02:00, 3 reakcí

Činnost dosti smutná, navíc pokud pak musíte tahat pytle a krabice ze čtvrtého patra bez výtahu, i dosti namáhavá.
Pak jsem ale objevila krabici s fotkama.
A s jakejma!

Na vrchu fotky dětí sestřenic, pod nimi fotky z jejich svateb – na nich jsem jako desetiletá, možná mi je ještě míň – tam naposledy mě bylo možné označit za roztomilou:-) Pak pravidelné focení vnoučat na vánoce...Fotky mě a bráchů, když jsme byli fakt mrňaví – Katchaba se koupe ve škopku, Katchaba jí krupicovou kaši a kaše je na tvářích, ve vlasech, na stole, na lednici za mnou. Katchabka v náruči táty, pod rozkvetlým stromem. Krásně kýčovité, jen...nejsem tu jako fakt hodně malá??
"Tady ti bylo třicet sedm dní a už jsi šla na výlet na Kuňku!" vzpomíná mamina. Já že jsem byla taková aktivistka? Nemožné!
Fotky táty a tet zamlada. Strašně se smějeme, vypadali tak nějak...Blbě. Táta samá ruka a noha, vychrtlej, no děs! Pak jeho fotky ze školy, blbeček s napomádovanou a zubatě zastřihnutou ofinou, cože, tohle je můj rodič?

A fotky dědy – mladíka. Pamatuju ho jako bělovlasého pána, žádného drobného staříka, ale pořádnej kus dědy. Na fotkách ze čtyřicátých let se laškovně usmívá do objektivu a je k sežrání! Takovej fešák! Většinou mi lidi z fotek z téhle doby přijdou strašně oškliví, teda aspoň pánové určitě – ale děda byl nádhernej chlap. I když – možná nebyl, jen jsem ho na fotkách takhle mladého nikdy neviděla, nevím... Škoda, že babča nám je nikdy neukázala.
Ale to není konec, pak jsou tu fotky kohosi, nějací předci, nevím, kdo přesně. Takové ty úplně straé fotky, není na nich ani babička, ani děda, takže je to před rokem 1920! A fotky jsou většinou malinké, snad 3x4 cm, ale tak nějak...úžasné. Nic takového jsem nikdy neviděla na vlastní oči a jsem nadšena, pár si jich vybírám a schovávám, i když je mi jasný, že nikdy na nic nebudou.

A vysvědčení, hele, děda byl šprt! Babičce ta matika nějak nešla, co? A rodný list babičky, ze kterého se dovídám jména pra-prababiček a pra-pradědečků...
Ten pocit, když se probírám takhle starýma věcma je nepopsatelný. Nadšení, zároveň nostalgie... To se musí zažít...

Takže fotky schovám a až jednou bude někdo vyřizovat mou pozůstalost, bude se taky hrabat v krabicích a říkat:
"Hele, tyjo, tenkrát ještě nenosili kombinézy! A jen dvě barvy na fotkách! No to je mazec! A jak vypadali divně, i babička Katchaba tady zamlada, no ta měla ráánu, tyvole!"
O tohle je rozhodně neochudím! :-)

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře