Moooc dlouhé

a i docela nudné povídání o cestě do Českého Krumlova a zpět...

téma: Moje, moje, moje! :o),  10.09.2006, 19:27:00, 8 reakcí

Přijeli jsme, viděli, jsme, slyšeli jsme, vyfotili, pojedli, popili a usnuli. Nebo usnuly?

Z noční jsem přijela před půl osmou a okamžitě usnula. Od devíti jsem se pravidelně budila každou hodinu, jestli jsem náhodou nezaspala. Kontrola telefonu, dobrý, buch zpátky do peřin. V půl jedný jsem těch stresů měla dost a radši vstala. Odjezd měl být v půl třetí, leč Johnny byl lehce nervózní a jestli prý bychom mohli vyjet už po druhý. Inu, mohli. Proto mi za minutu dvě psal, že čeká před domem:-)
Héč, my už jsme na cestě, píšu Nenápadné.
Ale já počítala s tím, že dorazíte na domluvenou pátou! příjde odpověď. No nevadí, třeba dorazí do Jihlavy dřív..

V Jihlavě sedíme na kafi venku na zahrádce. Já se vyhřívám na sluníčku a je mi fajn, to město mám ráda. Johnny je lehonce nervózní, protože se na The Wall podílí a už měl jeden telefonát, kde jako je. Jeho odpověď, že stačí, když dorazí před osmou volajícího zřejmě moc nepotěšila. Přes icq komunikuji s dalšíma dvěma účastníky té hudebně-blogoidní session. Roj , který je tou dobou kdesi ve východních Čechách není vůbec zneklidněn tím, že za tři a kus hodiny má být v Krumlově, Arthur to má podstatně blíž a přesto chce přesně vědět, jak jsme na tom časově, protože potřebuje půlhodinu na vyvenčení psa, půlhodinu na cestu a půlhodinu na zmatek po vyslovení kouzelné formule Tak a jedeme!.
Půl páté.
"Už jí jdu zavolat!" rozhodne se Johnny a volá. Nena bude doma za cca deset minut a pak už můžeme jet. O Johnnyho se pokoušejí mrákoty, já se bavím, protože jsem jen na výletě a nebudu si ho kazit stresy, žejo:-)
Nena dorazí, pozdravím se s jejím tatínkem, který mě kupodivu po minulé návštěvě Jihlavy nezavrhl, nasedneme do auta a jedeme. Vlastně řítíme se.

Víte, nemám ráda zatáčky. A v autě mi je dobře jedině za volantem. O něco méně dobře mi je na sedadle spolujezdce, vzadu je mi pak na blití téměř hned po usednutí. Tímto děkuji Neně, že mi místo vpředu velkoryse ponechala a neděkuji projektantovi silnice Jihlava – Pelhřimov, protože ten člověk byl buď zhulen, nebo trpěl Parkinsonovou chorobou a místo rovné čáry udělal na papíře trrrrr, zatáčkazatáčkazatáčka – a stavařům to nepřišlo divný a tu silnici podle toho udělali. Blbci.
"Jsme v Pelhřimově!" volám Arthurovi a jsem celá nadšená, protože podle mapky by dál ta silnice měla být docela rovná. Dostanu za úkol neinformovat ho o každé vesnici, kterou projedeme, ale ozvat se až z Třeboně. Tak jo.
Hlava mi začne blimbat, omluvím se spolucestujícím a usnu. Za nějakou dobu mě vzbudí ticho v autě. Seřvu je za to, že nemluví a ujmu se slova sama. Z Třeboně volám, Arthur dělá, že tam není, takže pro jistitu posílám smsku, že je na čase začít panikařit.
České Budějovice. Musím se zhluboka nadechnout a podívat se do mapky, bleskově si ji zapamatovat a pak podle ní navigovat. Špatně se mi totiž dělá i při čtení za jízdy. Odnaviguju dobře, přitom zvládnu i telefonát s maminkou – můžu se považovat za dobrou GPS :-)

"Chlapi nesnášej větu, co začíná Můžeš mi prosimtě vysvětlit!" vysvětlí nám Johnny, už ani nevím, jak jsme se k tomu dostali.
"Můžeš mi vysvětlit, co to je tady za věž?" směju se.
"Můžeš mi vysvětlit, proč neblikáš, když přejíždíš do jinýho pruhu?" tepe ho Nena.
"Můžeš mi vysvětlit, proč blikáš tak brzo?" přidám se já.
"Cože? Tohle ti fakt řekly? A tys je nevyhodil z auta?!" diví se později v noci Roj, když mu historku vyrávíme. Nás vyhodit z auta? Ale prosimvás...
Svištíme na Krumlov a já se kochám krajinou, pod nadjezdem se pohodlně rozvaluje na matraci nějakej bezďa, svět je krásný!
"Potřebuju na záchod, ale fakt jo!" zastaví Johnny na kraji Krumlova na benzínce. Do toho volá Arthur, kde jako jsme, že už je na parkovišti P2. A že se tam dostaneme tak, že doleva, doprava, doprava, přes dřevěnej most, zase doprava,pak doleva a tam je on. I s paní Dentovou a s pesou. Okamžitě trasu zapomínám, pamatuji si jen most. Naštěstí mají v Krumlově úžasně značené všechno, včetně parkovišť, takže k P2 trefíme, chvíli se hádáme, jestli je most dřevěný nebo ne – a pak už vidímě Dentovic rodinu.
Jako slušně vychované děvče se ze všeho nejdřív vrhnu na pesu. Johnny utíká pryč, protože už je skoropozdě, my s Nenou utíkáme za ním, protože má mít lístky. Vyběhneme po ukrutnejch schodech nahoru, pak seběhneme dolů, zjistíme, že stačilo z parkoviště přejít silnici a byli bychom na tom samém místě. Fajn!
Shánění lístků, dva už máme, další dva má Johnny, který zmizne. Tak mu pak před osmou zavoláme, no.
Mezitím nás dojdou Dentovi a zavelíme k odchodu do hospody. Tam uděláme zásadní chybu, protože mluvíme česky. Když se nikdo z obsluhy ani po dobré čtvrthodince nemá k tomu, že by se uráčil zeptat, co bychom rádi, odcházíme – a sedáme si ke stánku venku, kde nám společnost dělají podivné kreatury, psi a padající jablka. Romantika.
Chvíli před osmou volám Rojovi, kde je.
"Už jedu na Krumlov!"
"Jo? A aspoň v Budějicích už jsi byl?"
"Několikrát!"
Nakonec dorazí jen asi o dvacet minut později, takže se přesouváme do areálu, Roj jako správný fanda zaběhne doprostřed davu před pódiem, zbytek stojí na krají a kouká. A klepe kosu. Vzpomínám se slzou v oku na druhou, teplou mikinu, která na mě čeká v kufru auta. Slza zmrzne, musím ji odlomit a odhodit v dál.

Že jsem se rozepsala? To si pište! A pokud jste se dočetli až sem, vězte, že to zdaleka není všechno!

Protože poté, co jsem zamávala zmrzlým Dentovým, poté, co skončil koncert velkým finále, ze kterého jsem dokonce i já jakožto totální ignorant měla husí kůži a nadšeně jsem plácala rukama (ono to i trochu zahřálo), po velkém focení předkulisí a zákulisí (Johnny: "Nechcete si třeba vyfotit nějakou celebritu?" Nena: "Tak jo." a vyfotila mě) následovala cesta do hlubin krumlovského downtownu. S jediným cílem: steak!
Sehnat hospodu, kde by po jedenácté večer vařili byl problém. V některých putykách si významně klepali na čelo, v jiných s lítostí odpověděli, že už jako ne-e, ale zkusili nás aspoň nasměrovat dál. Cestou jsme vyfotili krásy nočního Krumlova a nakonec došli do hospůdky U bejka, kde vařili do půlnoci. A jak vařili! Cpali jsme se, až se nám dělaly boule za ušima, jenže po dobrém a vydatném jídle je třeba co? Je třeba vydatná siesta! Takže Já totálně v útlumu, Nena lehce v útlumu, jen pánové pořád brebentili. Něco o medvědech, nebo tak... Cesta zpět městem, zastávka v baru – původně jen na skok, nakonec tak na půldruhé hodiny a pár koktejlů. Masai Mara, Daiquiri. nealkoholické Choco Chico, nebo tak nějak. A pak už že teda jako směr Jihlava a že i Roj tam jede. Sedli jsme do auta, pamatuju si, že jsem dojeli do Budějovic – a pak spánek. Zastávka na pumpě, odjezd, spánek. Zastívka na pumpě, zjištění, že přes původní plán nebudeme chrnět u Neny, ale budeme pokračovat směr Pardubky. Spánek, spánek, spánek. Vyložení Neny, spánek. Před Trhovou Kamenicí Roj zastavuje na nějakém odpočívadle a oznamuje, že dobrou. Tak dobrou a my jedeme dál. Spánek. A najednou jsem doma!

Ponaučení jsou jasná: teple se oblékat! Nebrat mě coby spolujezdce! Vytrvat při hledání jídla – vyplácí se to!

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře