Na!

A nebreč ve vejtahu!

téma: Moje, moje, moje! :o),  5.10.2006, 22:05:00, 6 reakcí

 

Včera v carrefouru (sorry, prostě jsem si na ten název zvykla, já se to časem odnaučím) potkám kolegyňku, co se mnou nastupovala do firmy. Dnes má roční holčičku a obě vypadají nádherně.
"Dej!" sápe se malá po mámině peněžence, zatímco pomlouváme firmu. Dá.
"Na!" nakáže mi a dá mi kartičku pojištěnce.
"Děkuju, ty jsi ale hodná," směju se. Chvíli na mě kouká, zatváří se naštvaně a řekne:
"Ne, dej!"
"Tak promiň, no," vracím kartičku. Malá se usměje a:
"Na!"
Dělá si ze mě srandu! Teď určitě řekne-
"Dej!!"
Připadám si jak pes, kterýho se pokoušíte naučit Sedni.
"Ona je taková štědrá, minule tu lidem rozdávala stovky. A ještě předtím nabízela sušenku a nějakej chlapeček si ji vzal, nacpal do pusy a měla's slyšet ten řev!" nestresuje se maminka, zatímco my s malou děláme Na a Dej pořád dokola...

Dnes v práci po neskutečně dlouhé době provoz v pořádku. Je to podezřelý, nestalo se to fakt snad tři, čtyři měsíce a pořád čekám, kdy se přihodí nějaká zlotřilost. Přihodí se asi v půl šestý, nebo půl sedmý, nevim. Jdeme s Rodriguezem na cigárko. Nastoupíme do výtahu, plkáme o jeho nové práci, kterou už má, dojedeme do druhého patra, výtah otevře dveře –
jenže jen tu vnitřní část, venkovní ne. První, co mě napadne: ty dveře jsou takhle z vnitřku ale divný! Druhá věc: to je hustý! Třetí věc: a do pytle!
Chňapnu po dveřích a snažím se je silou otevřít (ve filmech to tak dělaj a daří se jim to!), přidá se i Rodriguez, děláme Uáááááááá, kurva povol!, ale nepovolej. Mačkám zvonek.
"Dobrý den," ozve se sekuriťák.
"Dobrý den, my jsme tu zůstali zaseklí, vnější část dveří nejde otevřít," vysvětluji.
"A v kerym patře?" zajímá pána. "Jo, ajo, už to vidim, no tak si sedněte, za chvíli sme tam." Pch, reproduktor umklne.
"Říkal, že si máme sednout?" divím se. "To to jako bude trvat tak dlouho?"
Rodriguez krčí rameny, já si představuju sedmou hodinu čekání na záchranu, kdy už fakt NUTNĚ budu potřebovat na záchod. Najednou se vnitřní dveře chtějí zavřít, ale kousek před dovřením to s nimi cukne a zase se otevřou. A v tu chvíli se spustí nejšílenější zvuk, co si dokážete představit. Řezavé pískání, hodně nahlas.
"Co to kurva je?" vyjekneme oba najednou a zacpeme si uši. Na panelu nad tlačítky se rozsvítí kontrolka, která se nám snaží sdělit, že jsme moc těžcí. Že vážíme víc jak 650 kilo.
Debilní vejtah, ani sčítat neumí!
Vnitřní dveře cukaj, zvuk mě bolí v uších, musím si dřepnout a schoulit se do klubíčka, protože to je prostě moc a au a nikdy jsem se výtahů nebála, ale tenhle mě nasral. Zvenčí se snažej otevřít dveře a celou kabinou to hází, v duchu počítám, jak vysoko jsme nad zemí a jestli mi to jen přerazí nohy, nebo i vaz, až spadneme. Rodriguez se tváří netečně, dokonce se mi ani nepošklebuje, když hystericky štěkám, že jestli ten zasranej zvuk okamžitě nevypnou, prokopnu ty dveře sama!!
A chce se mi brečet.
Ale nerozbrečím se, protože přece zaseknutí ve vejtahu není důvod k pláči. Jen kdyby ten zvuk...
A pak sekuriťák v otevírajících se vnějších dveřích! Vystartuju pryč, pádím do atria a třesoucíma se rukama si zapaluju.
"To bylo hustý, co?" směje se Rodriguez. "No tak ten týpek mi povídá, že podle životopisu a našeho povídání si myslí, že si můžeme rovnou plácnout!"

Ono se vlastně nic nestalo...

Abych si dokázla, že jsem holka šikovná, zvládla jsem si doma nainstalovat ovladače pro modem, zapojit ho a rozchodit ho!
Jen ta rychlost teda není taková, jak má být... Achjo.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře