Těžko na cvičišti,

lehko v boji!

téma: Moje, moje, moje! :o),  23.11.2006, 21:39:00, 6 reakcí

 

A tak jsem dnes vyrazila s drahým na Tour de Morava. Do Šumperka, zastávka v Olomouci, zastávka u Zlína, průjezd Zlínem ("Říkal jsem ti, že je to peklo!"), delší zastávka v Olomouci.
Odjezd po sedmé ráno, návrat po osmé večer.
Jsem zdrchaná – a to jsem cestovala jen jeden den!
Je třeba trénovat, abych zvládla i dva měsíce. Čas zatím je.

Bylo to príma, podívala jsem se do míst, kam má noha ještě nevkročila, viděla jsem nevídané. Třeba Přerov. Nezlobte se na mě, ale Přerov je ošklivý město. Ano, vím, neviděla jsem historické centrum, ale stačila mi krajina s šesti nebo kolika komíny a pak průjezd městem.
Volám Rodriguezovi, který z Přerova pochází:
"Hádej, kde jsem byla před chvílí? V Přerově!" Mám na jazyku tu větu o hnusném městě, naštěstí ji neřeknu, protože odpoví:
"Fakt? Já jsem tam teď!"
Tuším, že by byl schopen mě vystopovat a zbít, takže se radši domluvíme na pondělní rozlučce.

Překladiště nákladních kontejnerů. Úžasnej pohled na kolosy, naskládané na sebe do výšky tak patnácti metrů. Je to tak nezvyklé, tak barevné, tak fotogenické – a já mám s sebou jen mobil, ze kterého není rozeznat, co jsem to vlastně fotila. Achjo.
Baťovy domky ve Zlíně – jsou fantastický! Naživo je vidím prvně a uchvátí mě, bydlet bych v nich ovšem nechtěla. Ani ve Zlíně. Projíždíme jím asi hodinu jen proto, že jsem nevěřila, že je to peklo na Zemi. No, co se týče dopravy, je.
Olomouc. Kličkujeme městem a najednou jsme kousíček od centra, takže šup ven a jdeme se kochat. Vlezeme do antikvariátu, koukám po učebnici ruštiny, Honza prohledává elpíčka a nakonec odnáší Eagels. Já ruštinu nemám; jásám však při pohledu na Brehmův život zvířat z roku raz dva. Rozladí mě cena za jeden svazek a odcházím pryč. Nakonec si náladu zlepším v klasických Knihách, kde koupím učebnici ruštiny pro samouky. Za telefonické pomoci Bahanky (díky moc!) najdeme čajovnu a já začínám: Éto Tom kot? Kte Tom? Jo, vono to půjde :-)

I když jsem utahaná jako kotě, užívám si celý den. Cestou nadávám jen minimálně a skoro vůbec nezatínám nehty hrůzou do různých částí interiéru auta, taky vím, že i když oba mlčíme, není to tím, že bychom si neměli co říct. Mlčíme spokojeně. Dokonce se na plánu příštího týdne, kdy máme oba volno, dohodneme během asi deseti vteřin. A to jsme to plánování cíleně odkládali právě na dnešní cestu, abychom na to měli dost času. Pch, nepotřebujem.

"Jeď zítra opatrně," vysírám, když se loučíme.
"Jasně, neboj!" A rozjede se s mohutným hrabáním kol. Chlap, no :-)

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře