Až řeknu tři,

začnu slintat

téma: Moje, moje, moje! :o),  15.12.2006, 21:19:00, 6 reakcí

 

Hlavní trenérka moc dobře ví, jak na nás.
Mrcha.
Že prý si dáme pracovní schůzku. Poslala termín, my ho odsouhlasili. Že vlastně může až o hodinu později. Poslala pozvánku, my ji odsouhlasili. A že si vlastně zajdeme na pracovní oběd.
Tyjo, tak já někde budu řešit práci a eště si dám jídlo, to je dobrý!
"Jo, ten oběd platím já, dejte si, co chcete!" zahlásila po dosednutí na gaučíky v restauraci.
Biftek! rozsvítilo se mi okamžitě před očima neonově a pan Pavlov by ze mě měl radost, neb jsem si musela nenápadně utřít kapající sliny. Bifteček byl v nabídce. Ba co víc – ne jeden! Ááá, někdo tam nahoře mě má rád!
"Co si dáš?" sonduje kolega. Celá uslintaná bodám ukazováčkem do jídeláku do míst, kde se vyskytují pepřový steak, steak s bylinkovým máslem a steak s třemi druhy sýra.
"Ham ham," dodávám a cítím se jak těsně po lobotomii.
"Ty sežereš celej biftek?" zarazí se.
"Hamham!" kývu hlavou.
"Ona sežere celej biftek!" hlásí nahlas. Všech sedm lidí u stolu se na mě podívá s údivem, který rychle vystřídá zhnusení, protože ty sliny a lobotomie, no.
A naschvál si začnou objednávat takový blafy, jako kuřecí prsa s ananasem, krůtí prsa se švestkama, případně smažák.
Jídla za stovku.
Čubky!
Mám bejt jediná, kdo se pořádně nažere, protože to platí někdo jinej?
Nedokážu čelit tomu psychickému teroru, utřu sliny a objednám si grilovaný špíz. Potěchou mi pak je zjištění, že je ze tří druhů masa, velkej jak kráva a navíc jednoduše de-li-ka-tes-ní!

Když pak neschopna ni pohybu, ni přemýšlení sedím a funím (číšník: "Tyjo, vy jste to snědla! To bych do vás neřekl!"), hlavní trenérka mi poví, že v lednu budu jezdit minimálně jednou týdně školit do Prahy, jeden týden tam pak strávím celej.
"Hm," udělám.
O hodinu později, když už jsem schopna se zvednout a odejít, mi dojde, že mě čeká dementní cesta po Jižní spojce minimálně jednou týdně (lepší varianta), případně cesta vlakem a metrem (horší varianta). A pak zas nějakej hnusnej hotel. Ejch.
Dojde mi to ve chvíli, kdy hlavní trenérka mizí autem kdesi v dáli.
Prčic!
To zas bude veselejch historek o tom, kterak jsem furt jela dobře a najednou byla v Michli, případně v Brně! Jak jsem se ztratila v tý velký budově a neměla kartu s přístupem ke dvěřím, za nimiž je schován záchod!
Eště že je v Praze pár spřízněnejch blogerů...kteří budou dělat, že jsou někde strašně daleko a navíc mají zlomenou páteř.

Prostě mrcha!
Nakrmit mě a pak zadat práci!
To si budu muset zapamatovat a pak to použít, až někdy budu mít podřízené...

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře