"První oficiální BlBl !"
Kdybych byla chlap,
už je dávno po mně!!!
téma: Moje, moje, moje! :o), 21.01.2007, 21:50:00, 4 reakcí
Mužská smrtelná nemoc na sedm? Rýmička. Tak tu mám. Jako prase. K tomu navíc plícetrhající kašel – jak říkám, kdybych byla chlap, je po mně.
A takhle "vyzbrojená" jsem s drahým vyrazila do Itálie. Teda – když jsme odjížděli, rýma byla taková mini a kašel zhruba midi, takže jsem se dovybavila jedněma kapkama na kašílek, dvěma bavlněnejma megakapesníkama a třema baličkama kapesníků papírovejch. Naprosto dostačující.
Na hranicích menší nervozita ("Jsi si jistý, že mě fakt pustěj jen na občanku?"), kterou ale zahnal pan celník tím, že kouknul na doklady a mávnul rukou, ať jako nebrzdíme provoz a pokračujeme. Jsem v Německu! Doteď jsem byla nejdál v Tatrách – a to ještě těch nižších! Tyjo, vypadá to tu stejně jak u nás, jen poznávací značky aut jsou vtipnější. Třeba KRH-OV, to je skoro jak krchov. Kdo nemá vtipnou značku, dohání to vtipnou webovou adresou: hasit.de. To jen kdybyste si nebyli jistí, zda hasit de, nebo nende. Dozvídám se, že budu muset u hranic s Rakouskem zjistit, jestli je třeba dálniční známka a pokud ano, koupit ji. Panebože, německy jsem nemluvila asi tak čtyři roky, to bude vostuda! Nakonec není – než ze sebe pracně sesumírovanou větu vykoktám, drahý udělá "To!", ukáže na ceníku známek, že chce tu desetidenní a tím to hasne. Hm. Fajn. Já bych to ale zvládla! Náladu si zlepším na záchodě, který po mně sám umyje prkýnko a div mi nepopřeje hezký den.
A pak Alpy! Z dálky zajímavé, zblízka fascinující! O hodinu později o něco méně fascinující. O další hodinu později docela nuda – a to teprv vjíždíme do Brennerskýho průsmyku. A všude Alpy. Chm. Oznamuju drahému, že už mě nebavěj; dozvídám se, že Skalistýma horama pojedeme tři dny v kuse. Grrr! Pak jedeme skoro dvě hodiny pořád jen z kopce a já zjišťuju, že zalehlé uši mohou mít několik stádií. To poslední, které trvalo až do Boloně, se rovnalo neměnnému hučení, které občas zdálky narušil huhlavý hlas drahého. Blbý Alpy!
Hotel. Nekuřáckej. Bez balkónu. Bez vany. Kurnik. Před usnutím kručím něco o tom, že bych byla ráda, kdyby mi rýma trochu zřídla, protože tohle se fakt nedá (do dalších, podrobnějších fňuků vás nebudu zatahovat, stačí, že je slyšel Honza. I když dělal statečného, myslím, že jsem se mu na pár týdnů znechutila).
Snídaně. Nemají míchaný vajíčka. Nikdy si nedávám k snídani míchaný vajíčka – jen v hotelích! Sakra. Kašel se zhoršil, rýma vyslechla mé volání a zřídla, tudíž mi z nosu teče skoro furt. Zatímco drahý jede na jednání, já uléhám do postele. Na dveře dávám visačku Do not disturb a hodlám se kurýrovat. Což se ovšem nezdá Italům. Neustále někdo troubí. Furt. Jeden expert vydržel dret klakson tři a půl minuty v kuse (jo, fakt jsem mu to stopovala). Navíc hned za oknem probíhá stavba (asi) dalšího hotelu, které se účastní jeden jeřáb, jeden jeřábník a dva dělníci. Řvou na sebe pokyny. Grrr! V poledne se plížím ven na cigárko, dohoní mě recepční, která vysvětluje, že jsou fakt zvyklí uklízet všechny pokoje denně a kdy odejdu, aby mohli uklidit ten náš, protože za chvíli pokojská končí. Já jí odpovídám, že to chápu, ale jsem nemocná a spím, takže se nemusí stresovat, že by mě nějak tížil neuklizený pokoj. Ona mě zkouší přemluvit, ale jsem neoblomná, takže mi nakonec uraženě řekne, že pokud bych chtěla věž, mám přijít. Oukej, odpovím jí a dumám, proč mi nabízí věž. Je to snad nějaký místní lék na nachlazení?
"A nemyslela towel?" směje se drahý po svém příjezdu. Jo, ručník zní logičtěji, ale přísahám, že mluvila o tower, tedy o věži!
Výlet do centra Boloně. Od italského budoucího spolupracovníka máme nakreslenou mapku i s místem, kde máme zaparkovat, nicméně probíhá nějaký svátek a na tom místě jsou všude stánkaři, přes které parkovací dům nenajdeme. Najdeme však jinou ceduli s P, zahneme tedy doprava a ocitneme se před velkým a starým domem, v jehož přízemí si majitel zřídil soukromé placené parkoviště. Drahý mu oproti jakémusi papíru nechá auto i s klíčky a jdeme pryč. Naposledy se za autem obracím a přemýšlím, jak se budeme dostávat domů, ale dozvím se, že jsem nedůvěřivá.
(Konzultováno se skorotchýní – nejsem nedůvěřivá, ona by se cítila stejně :-) )
Sedíme na náměstí se dvěma věžma (ať žije češtin, já vím) a čekáme, až kolem projede historickým centrem trolejbus. Mezitím pochopím, jak funguje zdejší dopravní systém. Jaká jsou pravidla – téměř žádná. Pokud je jízdní pruh o něco širší, než je šíře auta, automaticky se pořítá jako dvouproudová silnice. Skútry jsou všude a je jich dost; nejvíc jich je vidět, když na semaforu naskočí zelená – to se pak vyřítí deset skútrů a poté auta, autobusy a tak. Skútrem všude snadno a rychle – co na tom, že se to tváří jako pěší zóna?
A lidi. Lidi jsou tu tak strašně odcizení! Myslela jsem, že Italové jsou přátelští, hlasití, lehce obtěžující, ale vcelku milí. Ne. Tak v Boloni nebyli. Tvářili se strašně nenápadně, odtažitě, hlavně ať po nich nikdo nic nechce. Možná za to mohou ti přátelští pánové z rovníkové afriky, kteří na každém rohu nabízejí zaručeně pravé značkové kabelky a pásky, případně nějaké knihy. Ty se jeden rozhodl vnutit i mně, moje "Don´t understand!" mu nebránilo v pokusu nalákat mě na una ora por café. Byl dotěrnej, vlezlej, nepříjemnej, evidentně tupej – zakročil kolemjdoucí Ital, který mu řekl něco velmi nehezkého, neboť se dotyčný rychle zdekoval.
Docházejí kapesníky. Hysterie. Na pokoji jsou v koupelně ubrousky, to je fajn.
(Pokračování zítra, neboť fakt skoro hynu ;-) )
allora () dodává:
Lorrain (