Tohle se mnou dělá těhotenství...

Co až příjde laktační psychóza, proboha?!

téma: Moje, moje, moje! :o),  6.03.2007, 21:15:00, 20 reakcí

 

Včera na kafi s několika dlouho neviděnými kamarády. Dožadují se ultrazvukové fotky, jeden z nich v ní nachází oceán a nějaký kontinent, druhý hned pozná hlavu, ale zbytek prej nějak nemůže najít.
"Hele," ukazuju," tady má přední a tady zadní nohy!"
Bože, chudák Jarmil!
Synu, bude oběd, bež si umýt přední tlapky!

(Promiň, drahý, vím, že jsi to chtěl ublognout ty, ale byla jsem rychlejší :-) )

Patnáctý týden. Ještě před čtrnácti dny jsem tvrdila, že žádný divný chutě nemám. Sice jsem chvilku ulítávala na suchých rohlíkách, což trošku vadilo Denoušovi, který je taky miluje – a já mu je žrala ve velkém, ale jinak nic. Pche. Prej nic...
Smažím kolečka párků:
"Pocem, necejtíš popcorn?" táži se skoromanžela. Prej ne, jen salám.
Já popcorn. I druhý den; jakmile něco zasmrdí, já mám v nose vůni popcornu. Třetí den navečer to nevydržím a vyženu drahého na nákup. Vrátí se s šesti baleními popcornu a během hodinky půldruhého sáčku spráskám, div nemám boule za ušima. Tím to ovšem nekončí, poručím si i nakládané kukuřičky, pak nakládanou kukuřici, pak koupím syrové klasy, uvařím je a sežeru. To vše prokládám popcornem.
Jarmil je Kukuřičné dítě! (copyright S. King)

Pak ten první záchvat dojetí, když držím v ruce oblečení pro prcky a představuju si, jak v tom budu jezdit dítě představovat (a ono ty hadříky hned poblije). Drahý má ze mě radost, že prej se chovám jako pravá těhotná. Jo, to neví, co ho čeká...
Protože se dostavuje náladovost jako prase – celý den jsem v pohodě a pak mě brutálně rozhodí jedna debilní maličkost v práci. Vzpamatovávám se z toho do večera, nepomůžou krabice nanuků, které mi Honza doveze, nepomůže jeho utěšování, jsem sama sobě odporná, protože vím, že vrčím úplně ubytečně. Když jsem byla nemocná, těšila jsem se, až se vrátím do práce; po týdnu a půl mám pocit, že do víkendu nepřežiju. Myslela jsem, že v práci budu tak do konce června, ale teď mám tendence běžet za doktorkou a plakat, ať mě nechá doma.
A milý mi šeptá, že mám být klidná, že v tomhle má prsty Jarmil a vlastně to ani nejsem já. A že to za chvilku přejde. A mně se z toho chce brečet, protože je tak zlatej a trpělivej a já si konečně užívám opravdových příznaků těhotenství, když ty ranní nevolnosti trvaly celkem jen tři dny.
Jarmile, neser maminku, šeptám, když vím, že mě nikdo neslyší. Nahlas prohlašuju, že až bude velkej, všechno mu to vrátím.
Chudák dítě...

(A to ten prcek ještě neví, že jsem dnes objevila jména z kalendáře z roku 1914! Já, co vždycky tvrdila, jak je trapný dávat dětem divný jména se rozplývám nad Teklou! Tekla, takový hezký jméno! Nebo Háta! Dorota!
Klučičí jsou ovšem naprd: Baziliš, Eustach ani Achác to nebude...)

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře