Jupí,

hovínko!!!

téma: Mutterblog,  9.03.2009, 7:45:00, 10 reakcí

Kdyby mi někdo před třemi lety řekl, že budu jásat nad odporně smrdící věcí, simulující míchaná vejce, kterou moje mladší dcera vyprodukovala do plíny, asi bych ho poslala někam. Ale když jsem po týdenním boji s Ančecí zácpou včera objevila konečně normální kojenecký hnusný hovínko, byla jsem štěstím bez sebe :-)

Už je s námi čtrnáct dnů, asi je načase to nějak shrnout, že.

Tak těhotenství – pěkně naprd. Akční Monouš, debilní hormony. Furt mě něco bolelo – úpony dělohy tak, že jsem pomalu ani chodit nemohla, pak záda. Na začátku mi bylo blbě, jednou jsem musela odvolat Honzu z práce, protože jsem měla žaludek jako tu bublinu ve vodováze – sebemenší pohyb mě natahoval a do toho po mně hopsala prvorozená, uf. Vzteklá, obrovsky vzteklá a nervózní, fuj. V sedmým měsíci mi konečně začalo být dobře až hezky, jenže pak jsem najednou nabrala obřích rozměrů a zas to bylo v háji. Má paní doktorka se mě dva týdny před porodem zeptala, jestli už si připadám jako mateřská letadlová loď :-)
Porod – při pondělní kontrole mě doktorka vyšetřila a řekla, že podle ní na další kontrolu příští pondělí už nedorazím. Oznámila jsem to mužovi a oba jsme se cítili tak nějak zaskočeni; to už to jako fakt přijde? A celý týden jsem byla jak na jehlách, v noci se budila a přemýšlela, proč jsem vlastně vzhůru – děje se něco, nebo co? V neděli jsme se šli najíst k panu Hu a cestou domů jsem brblala, jak druhý den doktorce řeknu, že teda díky, ale nervózní jak pes jsem fakt nepotřebovala bejt...
O půlnoci pak začaly kontrakce. Slaboulinké, spíš jen tvrdnutí břicha. Zkusila jsem to zaspat, marně. Ve tři jsem šla do vany a tam zjistila, že ač slabé, jsou velmi pravidelné a nepřestávají. Online měřič kontrakcí mi pak ukázal, že jsou po čtyřech minutách. Do porodnice jeďte, až budete mít stahy po pěti minutách, vzpomněla jsem si na kurz. Hm, tak to už jsem tam měla bejt, že? Vydržela jsem do půl pátý, pak vzbudila Honzu, Monču jsme odvezli na hlídání k bráchovi a mamině a jeli do porodnice. Tam na mě koukali jak na debila, protože jsem oznámila, že stahy jsou po třech minutách, ale nesvíjela jsem se bolestí a neprosila o epidurál. Znehybnili mě na monitoru a do sedmi se nedělo nic, protože doktor rodil, pak byla porada a vizita. Nakonec přišel MUDr. č.1 a po vyšetření se zatvářil otráveně a prohlásil, že rozhodně nerodím, ale mnitor není ideální, tak mám ještě chvíli ležet. Grr. Přišla MUDr. č.2, vyšetřila mě a řekla, že možná rodit budu, ale malá má divně natočenou hlavu a že mám jít na ultrazvuk, aby se zjistilo, jestli to zvládnu odrodit, nebo ne. Pak se nedělo nic, stála jsem s Honzou na chodbě a kontrakce už bolely. Před desátou přišla asistentka, že máme jít na sál. Ultrazvuk jsem musela připomínat dvakrát; na něm pak byl MUDr. č.1 a strašně se divil, že teda jako opravdu rodím. V tu chvíli jsem měla poprvé chuť utéct.
Sál jsme dostali krásnej, s vlastním záchodem, těšila jsem se, jak zalezu aspoň na půl hodiny do sprchy, jenže – na monitor! Bylo mi jasný, že už do porodu nevstanu a sralo mě to maximálně, protože mi zase šly kontrakce do zad. Přišel MUDr. č.3 a dělal Hm, hm, jak často máte kontrakce? Doprkýnka, od toho snad ležím napojená na ten přístroj, ne?! A že píchne plodovou vodu. To jsem nechtěla, minule byly kontrakce po píchnutí plodovky fakt děsný, kdybych mohla slézt z lůžka, pravděpodobně bych pak lezla po zdi. Doktor se ale nedal, standardní postup, blabla, ono to pak půjde rychlejc! Píchnul vodu, tvářil se jakoby nic, ale asistence zamumlal, že voda je zkalená. Pak jsem uviděla, co mu cáklo na kalhoty a málem jsem omdlela. To nebyla voda, rozhodně ne :-( Do toho MUDr. č.2, všichni furt kontrolovali monitor, dvě asistentky, samá vyšetření, já na prášky, bolest veliká, ale myslím, že hlavně proto, že jsem se najednou strašně bála. Proč mi proboha neudělaj císaře?! Obrovská únava, zase jsem usínala mezi kontrakcema a jedině Honza mě držel při smyslech; bejt tam sama, asi se fakt složím. Jakmile mi zkusili dát oxytocin pro urychlení, ozvy malé šly brutálně dolů, takže další panika, najednou tam byl i MUDr. č.4, nikdo nám nic neřekl – za tohle by těm doktorům měl někdo naplácat na holou.
Pak jsem měla pocit, že už musím zatlačit. Dostala jsem svolení, tak jsem zabrala a pak se málem zbláznila, protože Anče se posunulo do porodních cest a to byl tak hrozně divnej pocit, že jsem chtěla zdrhnout :-) Pak jsem zatlačila podruhé a venku byla hlava. Tak moc jsem chtěla, aby už byla venku a v pořádku, že jsem zarvala ještě jednou. Anička byla na světě, doktoři lehce překvapeni. Mou hysterii vystřídala na moment absolutní únava a pak najednou úleva, protože malá byla živá a zdravá a jen trochu fialová :-) Hned jsem se začala omlouvat za to, co jsem vyváděla, nějak nikdo nereagoval, až o něco později jsem zjistila, že to bylo kvůli tomu, že měli dost práce s placentou a hlavne následným šitím ruptury třetího stupně, kterou jsem si tím tlačením přivodila. MUDr. č.4 byl jedinej normální; vysvětlil, co dělá, proč to dělá a že ví, že to bolí, ale ať vydržím. Tak jsem držela, klepala mnou zimnice, takže smsky jsem zvládla odeslat až asi po dvou hodinách... Honza se zas doktorům motal všude (Nechtěl byste radši jít držet manželku za ruku?!!), takže viděl vše, co vidět neměl – jaktože ode mě neutekl? :-)
Jak jsem tam tak ležela a klepala se, zatímco jeden doktor šil, druhej nasraně tvrdil, že by to taky zvlád a do toho chodily gratulace, bylo mi jasný, že znova už rozhodně rodit nechci. Přestože oba porody byly rychlý a vlastně naprosto v pohodě, já už mám fakt dost. Tak teda doufám, že plánovaná Mirena opravdu funguje tak, jak má, grr.

Uf, omlouvám se, ale muselo to ven...

Anče je krásná, samozřejmě, to má po mamince ;-), Monoušek je úžasná ségra, jen musím dávat pozor, aby malou samou láskou nesežrala nebo nezalehla. Mně odeznívají hormony, takže jsem pořád ještě trochu vzteklá a hlavně brečím kvůli kravinám, naštěstí můj milovaný muž už je na to zvyklý a tuší (doufá), že to přejde. Tak snad jo...
Fotky ještě dodám, musím je postahovat, zatím dvě z mobilu, takže kvalita nic moc...

 

A předsevzetí – aspoň jedno blognutí týdně! (Akorát kratší, to teda každopádně!)

 

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře